hlubina
roztrhaná duha
zapadá za hranu Atlantiku
lehce po ní surfuji ve vzpomínkách
na rána i večery a též mezičasy v milování
nyní sám
a přesto
NEsám
sahám do kapsy
pro rybičku z dětství
tu kterou jsem nikdy nedostal
úsměvem stírám slzu
ze zaprášeného okénka
zánovního Mercedesu
který právě zaparkoval na zastávce života
tepny se brání průtoku
a v žilách koluje promile či dvě
zoufalství
co se stalo jen divadelní hrou
fraškou
ve snech zmateně prohledává kapsy
od zkrácených kalhot dětství
otázky a odpovědi
nalézá v každém kroku
do neexistujících vteřin
propadá se hlouběji
a hlouběji
hlouběji
louběji
ouběji
uběji
běji
ěji
ji
i
.
